Nepředkládali bychom českému čtenáři, unavenému válkou a přesycenému nevytříbenou dokumentární literaturou, román Angličana Wescotta o Němcích v Řecku, kdyby nešlo o zvláštní román. Nejde jen o to, že se autorovi podařilo nezapomenutelně a přesvědčivě vystihnout povahu i těch Němců, kteří se mohli zdát lidštějšími než jejich zfanatisovaní úderníci, to by nebylo českému čtenáři novinkou. Ale jde o to, že všechnu brutalitu okupantů vystihl anglický(!) autor bez drastických prostředků, nenásilně a přesvědčivě tím, že nám vylíčil příběh jedné obyčejné domácnosti Reka Helianose v Athénách a do tohoto prostředí umístil toliko jediného Němce, důstojníka, který se tam ubytuje. A na tomto malém prostoru a nevtíravými prostředky, jen pravdivostí a hloubkou svého zraku, vystihl autor podstatu i tragiku situace, kterou jsme obdobně prožívali i v Čechách. Jeho Němec není krvelačnou bestií, je dokonce tak zvaně lidský, vzpomíná na rodinu, hovoří důvěrně i s hlavou řecké domácnosti — a přece, jaké nezapomenutelné zrcadlo je tu postaveno nesmyslnému německému přesvědčení, že jsou jako národ povoláni k světovládě! Román připomene svým způsobem znamenitou novelu Vercorsovu „Moře mlčí“, komorní skladbu o německé duši ve Francii. Je to román obyčejné rodiny, jenže rodiny za války, z níž doléhá do příběhu jakoby jen ozvěna. Především je to však román lidství, na jedné straně poníženého a ubitého pro nic za nic, na druhé straně zrazeného a zneužitého z nepochopitelné a nesmyslné pýchy a nasugerované nadřazenosti. Český čtenář najde v knize, dík jejímu taktu a umělecké kázni, zrcadlo dějů nám známých, do něhož však se může podívat bez sebetrýzně.